Deflace

G.Hannich

17.8.2011 Zajímavé knihy Témata: Vzdělávací cyklus, Zajímavé knihy 7084 slov

Čtenář Petr Schotli píše: Tak jsem dočetl velmi zajímavou knížku G.Hannich: „Deflace“. Podělím se s jejím obsahem. Jednoduše jsem vybral z knihy zásadní věty. Autor je německý finanční poradce. Kniha vyšla německy i česky 2008.

Koncerny a superbohatí se již dlouho připravují na deflaci, protože vědí, že: Velké majetky se vytvářejí v krizových dobách. Takové šance jako dnes a v nejbližší budoucnosti se zpravidla nabízí pouze jednou za století.

Celý svět byl navyklý na stoupající kurzy a považovali by za hlupáka toho, kdo nenaskočí do stále se zrychlujícího vlaku. Rostoucí počet praskajících spekulačních bublin ozřejmuje, že hrozí obrovská finanční krize. Mám na mysli připravující se deflaci. Jen málokterý občan si umí pod tímto pojmem něco představit. Je charakteristické, že právě velké majetky byly vytvořeny většinou v dobách krizí, především během deflace. Deflace nastupuje snižováním množství peněz v oběhu anebo rychlosti jejich oběhu. Strach z deflace si razí cestu především kvůli zkušenostem ze Světové hospodářské krize 30.let, kdy došlo k deflační sestupné spirále s klesajícími cenami, propadající se výrobou a dále klesajícími cenami. Deflace znamená pokles množství peněz obíhajících v hospodářství, což vede k propadání cen. Na poslech to zní neškodně a lidé to pociťují nejprve příjemně. Konec konců jsme byli všichni desítky let inflace zvyklí na stále stoupající ceny. V deflaci se to mění. Obvyklé vývojové procesy náhle stagnují nebo dostávají opačný chod. Deflace sama o sobě je zesilující se proces. Jakmile se deflační spirála jednou dostane do pohybu, lze jí již jen těžko zastavit. Rychlost spirály ovšem závisí nejen na tvrdých hospodářských faktech, nýbrž také na očekávaném chování obyvatelstva. Je-li totiž přesvědčeno, že ceny budou dále padat, chová se zdrženlivě při nákupech (vyčkává až bude zboží zítra ještě levnější) a zostřuje tím problém. To je ten pochopitelný důvod proč nemají ani politika ani hospodářství, ale ani centrální banky zájem nalít lidem čistého vína. Ale zatímco široké obyvatelstvo je ponecháváno v nejasnostech, zařizují se velké koncerny již jistou dobu na deflační pokles. Již byla dokonce zřízena tajná strategická oddělení, které nedělají nic jiného, než to jak připravit koncern na přicházející krizi.

Snad vám vaši prarodiče vyprávěli o krizi 30.let? Pak se vám podaří udělat obrázek o tom, co vás při deflaci čeká. Jedna paní, dnes více než 90letá, hospodařila se svými rodiči v době této krize na malém statku. Jako mnoho dalších, byli také oni zadluženi. Deflací se dluhy neustále zhodnocovaly. Její otec jednou jel s vozem plným brambor na trh a s tímto plným vozem se zase vrátil. Nikdo nemohl brambory koupit, protože nikdo neměl peníze. Otec se ze zoufalství zabil.

Všechno je stále levnější- čím déle tedy čekáte, tím více si můžete koupit. Nebo se přestěhujete do lepšího bytu za méně peněz. Můžete cenu dokonce značně snížit. Prodávající je spokojen, že vůbec může nemovitost prodat. Pokud sami nechcete na bytě pracovat, podaří se vám najít za málo peněz lidi, kteří to pro vás udělají.“ „To zní našemu uchu rajsky. Co ovšem většina lidí přehlédne je, že při deflaci máte nějaký užitek pouze tehdy, když máte k dispozici více peněz než potřebujete k životu. Neboť vaše mzda nebo plat se právě snižuje než zvedá. K tomu se přidává spíše rostoucí zatížení u nevyhnutelných výdajových položek, jako jsou daně, poplatky nebo pojištění. Znamená to, že máte vlastně výhodu jen tehdy, nejste-li odkázáni na práci. Patříte-li ovšem k většině těch, kteří jsou odkázáni na pracovní místo nebo živnost, pak všechno vypadá úplně jinak!

Peněžní vklad v dnešním slova smyslu se již vůbec nevyplatí, protože sotva obdržíte nějaké úroky a za druhé stoupá riziko ztráty. Klesající ceny vám pak efektivně nepřispějí ničím, protože vaše mzda klesá právě tak a nebo se dokonce stanete nezaměstnanými. Od státu žádnou velkou podporu v nezaměstnanosti nemůžete očekávat. Neboť ani ten na to už nemá dostatek peněz a hledí na stále více oprávněných žadatelů. Vy jste pak nuceni přijmout jakýkoli druh práce za každou a ještě nižší cenu. Protože práci hledá mnoho lidí, mzdy klesají. Pak se může stát, že kvůli svému příjmu již nezaplatíte dokonce ani váš snížený podnájem. A pokud jste financoval pomocí úvěrů vlastní dům, vypadá to ještě hůře: Protože váš příjem klesá, musíte více pracovat, abyste byli schopni obsluhovat dluhy. Zároveň s tím přihlížíte tomu, že váš dům ztrácí stále více na hodnotě, kdy roste nabídka a četné nucené dražby stlačují ceny.

Ale proč je deflace pro masu mnohem horší než inflace? Zatímco deflace jako problém je dalekosáhle neznámá, inflace je přeceňována. Inflace byla v posledních desetiletích zveličována jako strašák. Starší občané ještě něco vědí o bankovkách s mnoha nulami a téměř bez hodnoty. Lidé mají dnes dojem, že hospodářská krize je synonymem bezcenných peněz. Politici, média a centrální banky tento názor podporují tím, že například odkazují na údajný inflační tlak kvůli stoupajícím mzdám. Byl vyvolán dojem, že vinu na problému mají jen drobní pracovníci se svými mzdovými požadavky. Tvrdí se přitom, že mzdové požadavky odborů nutí k cenovým zvýšením, což vede k vyšší míře inflace. Při tom se přehlíží, že při inflaci jsou problémy udržet hodnotu úspor, ale jinak lze celkem v pořádku žít. Protože se hodnota peněz při inflaci permanentně snižuje, musí být kapitál reinvestován stále rychleji, aby přinášel renditu, která kompenzuje pád hodnoty. Každý kdo má peníze, je co možná nejrychleji zase vydává. Raději koupit dnes, než to bude zítra zase dražší. To vede k tomu, že hospodářství běží na plné obrátky, protože existuje stále vysoká poptávka po věcných statcích. Tím také nedochází k žádné masové nezaměstnanosti. A kdo má dluhy, ten bude dokonce ztrátou hodnoty peněz oddlužen.

Protože většina podniků je zadlužena a tím stoupá obrat, není inflace pro podnikatele žádným velkým problémem. Jinak to vypadá s těmi, kteří při inflaci dluhy dělají a pak se stoupajícími úrokovými sazbami dostávají pod tlak. Kdo má škodu především jsou ti, kdo spoří, kteří uložili svůj kapitál na fix a nemohou jej dostatečně rychle převrátit do věcných hodnot. Dobrá inflace existuje ovšem pouze tehdy, když funguje spirála mzdy-ceny. Pracovníci mohou požadovat zvýšení mezd. Protože ovšem mzdy stoupají, zvyšují podniky ceny, aby převalili osobní náklady na spotřebitele, kteří pak opět požadují zvýšení příjmů. Že inflace není žádným velkým nebezpečím pro normálního občana, bylo zřetelné v několika rozvojových zemích. Argentina měla v 80.letech míru zvyšování cen několik tisíc procent, která opět byla vyrovnávána přes zvyšování mezd. Život sice nebyl příjemný, ale obyvatelstvo se s těmito okolnostmi mohlo srovnat. Zcela jinak to bylo při argentinské krizi po roce 2000. Tato krize vznikla z předlužení. Nedařilo se splácet úvěry, v hospodářství docházelo k nedostatku peněz, k deflaci. Teprve z toho vznikly nepokoje, nezaměstnanost, bída –nikoli při inflaci.

Deflace: Protože ceny klesají, investice se vyplácejí stále méně. Který obchodník koupí zboží, které může prodat již jen za sníženou cenu? Kdo bude investovat do podniku, který může odbýt stále méně zboží? Protože ceny permanentně padají, lidé čekají až bude ještě levněji. Všechny nákupy, které nemusí být učiněny bezprostředně, jsou pak odsouvány. Vzniká z toho bludný kruh, deflační sestupná spirála. Protože všichni čekají již jen levnější ceny, klesají obraty u podniků. Tím se tyto dostávají pod tlak a buď musí vyhlásit bankrot, protože nejsou schopni obsloužit úvěry, anebo přiškrtit kapacitu výroby. Rozmnoží se nezaměstnaní. Kvůli explodující nezaměstnanosti klesá kupní síla lidí- nezaměstnaný musí nevyhnutelně spořit. Tím dále klesají obraty podniků a musí propouštět stále více personálu atd. Zaměstnavatelé snižují mzdy, což je díky bobtnající armádě nezaměstnaných velmi pochopitelné. Úvěry u bank již nejsou spláceny a banky bankrotují. Vložené úspory jsou blokovány. Tím dodatečně klesá kupní síla obyvatelstva. Deflace se od inflace odlišuje také v důležitém bodě: V inflaci máte výrazně lepší možnosti plánování. V deflaci sice můžete vycházet z propadajících se cen, navíc je ovšem nejisté všechno. Nikdo neví, co se v blízké budoucnosti stane. K tomu patří, že míra inflace se dá určovat daleko lépe než klesající hladina cen. Klesající úroveň ceny není ani zdaleka tak zřejmá. Skrývá se za rabaty, akční ceny atd., které se dají statisticky těžko zachytit. To je také důvod, proč nikdo neumí správně odhadnout investice. Zatímco inflace hospodářství zahřívá, při deflaci se dusí. Při inflaci můžete ještě nějak normálně žít –při deflaci vyhladovíte nejhorším způsobem.

Jak deflace vzniká? Jak jistě víte, závisí ceny spotřebního zboží, nemovitostí a služeb, ale i cenných papírů na množství peněz, které stojí proti nim. Porucha rovnováhy mezi množstvím obíhajících peněz a množstvím obchodovaného zboží. Zjednodušeně řečeno: Existuje-li stále více peněz a stále méně zboží, pak stoupají ceny. Množství peněz v oběhu roste rychleji než nabídka zboží. To má logicky za následek zvyšování cen. Ubývá-li množství peněz, mluvíme o deflaci. Důležité je pochopení, že pouze obíhající množství peněz ovlivňuje vývoj cen. Centrální banka tiskne -je na státu nezávislá- peníze a přiděluje je jako úvěry komerčním bankám nebo kupuje cenné papíry. Pokud komerční banky peníze ihned ukládají do trezoru, tezaurují je, zadržují stále více peněz, jde to s hospodářstvím z kopce a začne hrozit deflace. Je to jakoby je daly pod matraci. Nechá peníze zmizet v trezoru, protože pro ně nenajde žádného vhodného příjemce úvěru. Náhlé tezaurování je zapříčiněno často šokem společnosti, krachem. Tato nejistota vede lidi k tomu „nejprve vyčkávat“. Spoří-tezaurují ze strachu. Kdo by investoval, když vyhlídky na zisk jsou nejisté a mohl by přijít o investovaný kapitál, a případně bude tyto peníze potřebovat později na potraviny?

Mnohé co je dnes označováno za inflaci, vůbec žádná inflace není, neboť často se o ní mluví již při pouhém zvyšování cen. Tak třeba nejde o inflaci, když stát zvýší DPH nebo zavede euro a tím se zvýší ceny. Člověk si to příliš zjednodušuje, když označuje stoupající ceny hned za inflaci.

Deflace je oproti tomu obtížněji rozpoznatelná. Není jednoduše protikladem inflace. Jediné co je společné, je porušení vztahu peníze/zboží.

Příčiny deflace: 1. Stahování peněz centrální bankou. 2.Vzestup množství zboží vůči penězům. 3.Převrácení hladiny cen na konci inflace. 4.Stažení peněz z trhu po proběhlém krachu. 5.Předlužení a rychle rostoucí kapitálové náklady.

Deflace v nejjednodušším případě nastane pokud centrální banka jedné země stáhne peníze. Platební prostředky tak získají oproti množství zboží větší hodnotu. To se projeví v pádu cen. Takovou politiku prováděla na počátku 30.let německá centrální banka. Marka byla tehdy vázána „jednou třetinou krytí“ na zlato. Centrální banka musela mít na každou vydanou bankovku třetinu hodnoty ve zlatě. Když se její zlatá zásoba v průběhu krize stále zmenšovala, byla centrální banka nucena ke stahování odpovídající části peněz- začala deflace.

Deflace ale může vzniknout dokonce i při stoupajícím množství peněz, když výroba roste rychleji a množství zboží se zvyšuje rychleji než množství peněz. Takový efekt se projevoval pravidelně u měn z ryzích kovů. Stabilita je tu totiž možná pouze když hospodářství roste stejně rychle jako je k dispozici nového ryzího kovu na peníze. Zlato se musí těžit proporcionálně k růstu ekonomiky. Nedrží-li těžba krok s ekonomikou, dojde k poklesu cen. Půda pro deflaci je připravena. Zlatá měna je tak vždy deflační, protože odpovídající těžbu zlata nelze nikdy přizpůsobit potřebám hospodářství.

Deflace vzniká i z předlužení: Vaše dluhy a závazky narůstají rychleji než váš příjem. Přesně v této pasti dnes vězí naše národní hospodářství. Dluhy a závazky státu, podniků a soukromých společností rostou asi třikrát rychleji než hrubý společenský produkt! Životní standard byl vykupován dluhy. Tak tomu není jenom v Německu. Pokud dnes ministři financí hovoří o odbourání zadlužení, mají na mysli již jen nové zadlužení! Pouze snížení kvóty přijatých nových dluhů vůči předchozímu roku.

S rostoucím nasycením trhů, tvrdší konkurencí (globalizace) a ochabující kupní silou již nelze udržet růst na té úrovni, jak bylo zvykem v uplynulých desetiletích.Podniky propouštějí pracovníky nebo krátí mzdy, stát má stále menší příjmy, a lidé chtějí kupovat stále méně. Desítky let jsme měli permanentní inflaci, nyní se vývoj obrací. Trhy jsou stále více nasyceny, zatímco dluhy a kapitálové náklady výrazně rostou. V napjaté situaci existuje nebezpečí náhlého krachu, při němž se kapitál neočekávaně stáhne a vypukne masivní deflace. Každý neočekávaný šok nikdy nevede k inflaci, nýbrž vždy k deflaci.

Lze dnes ještě zastavit vývoj směrem k deflaci? Odpověď zní: Ne! Dnešní systém je založen tak, že probíhá téměř automaticky směrem k deflaci. Ani ten nejlepší makroekonom, nejlepší politici světa nemohou zastavit tento fatální vývoj, pokud se nezmění systém sám o sobě. Pro nastávající události je téměř bezvýznamné, zda pracující dnes pracují méně nebo intenzivněji, kratší nebo delší dobu, nebo stát zvýší nebo sníží daně. Proto je také velmi klamné, domáhat se v této situaci „lepších politiků“. Tomu nevěříte? Podívejme se na typický vývoj kapitalistické ekonomiky. Po válce bylo Německo zcela zničeno, existovala enormní potřeba výstavby. Nejen podnikatelé, ale i občané si brali úvěry, aby si například mohli pořídit dům. Za takový dlouhodobý úvěr se nezřídka musel zaplatit dvoj- až trojnásobek vypůjčené částky. Na počátku to nebyl problém. Poptávka po úvěrech byla obrovská. Trh byl totiž prázdný, poptávka po všech druzích produktů byla velká. V průběhu času ale byly trhy nasyceny.

Centrální banka by v této situaci mohla stáhnout převis peněz, aby ztlumila poptávku po platebních prostředcích. Dále by mohla snížit základní úrok (diskontní sazbu), tak aby vypůjčené peníze vynášely méně zisku. To by přiškrtilo nabídku peněz. To jsou ovšem spouštěče deflačního vývoje. Proto by měla být raději vyloučena. Místo toho nastoupil stát jako vypůjčitel peněz. Konjunkturními opatřeními financovanými pomocí dluhů, vytvořil takzvanou umělou poptávku a zabránil nezaměstnanosti. Tak se podniky, domácnosti a stát v rostoucí míře dostávají do dluhové pasti. Existovala by jiná možnost? Ne. Konečné umoření dluhů nebylo možné, protože na straně kapitálu půjčovatelé peněz nespotřebovávali z větší části zisky z úroků, nýbrž chtěli je stále opakovaně investovat. Kdyby nikdo nepoptával v dostatečné míře úvěry, pak by pravděpodobně došlo velmi rychle k deflaci. Úrok, cena za půjčené peníze, by spadl na nerentabilní úroveň. Peníze by se pak již neinvestovaly. Kdo pak ponese své peníze do banky? Deflace mohla být dosud vylučována pouze přes stát, který přijímal stále rychleji dluhy a startoval konjunkturní opatření.

Komise EU propočítává pro Německo, že dluhy v roce 2050 budou činit 400 procent HDP oproti dnešním 60 procentům. Cesta do předlužení je předem naprogramována. Pro uklidnění se vždy hovoří o tom, že stát musí „spořit“, aby své dluhy odbourával. Zůstává otázka: Proč se žádný stát nemůže trvale oddlužit? Dluhy mohou existovat pouze tehdy, když existuje majetek, který je půjčuje. Co má jeden navíc, o to musí mít druhý méně. Naše finanční prostředky jsou uloženy na úrok, čili se každý rok rozmnožují o úrokovou sazbu. 80 procent peněžního majetku v Německu pochází pouze z opětovně uložených zisků úroků. Tím musí i zadlužení dosahovat přírůstku o stejnou částku. Kdokoliv může investovat peníze pouze tehdy, když je někdo jiný ochoten, se přesně o tuto částku zadlužit. Pokud tedy peněžní prostředky přes úroky čistě matematicky rostou, pak musí nevyhnutelně růst i dluhy.

Ukazuje se také, že naše dnešní peníze ve funkci prostředku směny jsou špatně konstruovány, protože nezobrazují reálné hodnoty správně. Hora brambor se kazí, vyvolávají skladovací náklady. Ovšem tak tomu není u peněz. Ten kdo jich má více než momentálně potřebuje, je tudíž ve výhodě vůči všem jiným účastníkům trhu. Neboť on si může dát zaplatit úroky, pokud se od nich na čas oddělí. Podle převažujícího mínění se na úroky pohlíží jako na vyrovnání rizika a inflace a tím jsou oprávněné. Tato argumentace neobstojí. Neboť riziko je již v ceně úroku jako riziková přirážka, a inflační přirážka je vždy zřetelně nižší než na trhu obvyklá úroková sazba.

Úrokem se hromadí stále více peněz u těch, kteří jich již bez toho mají mnoho. Ten kdo peníze potřebuje, jako podnikatelé a stavitelé domků, musí platit úroky. Pouze placením úroků zadlužených poskytovatelům peněz se peníze dostanou znovu do oběhu. Tady se ukazuje druhá závažná chyba našich peněz. Kdo je má, může si s nimi dělat co chce. Na druhé straně ale musí peníze plnit veřejnou funkci, vždyť je potřebuje národní hospodářství. Systém úroků proto znamená automaticky tlak na zadlužování. Toto se bohužel často nevidí jasně, protože se vychází z toho, že žádný jednotlivec není nucen se zadlužovat. Nesmíme však jednotlivce zaměňovat s celým národním hospodářstvím, které se musí zadlužovat – a to všude na světě. Pokud by se nikdo nezadlužoval, ani podnik, ani stát, ani soukromý vlastník, musely by centrální banky snížit úrok pod hranici likvidity a peníze by se stahovaly z trhu, čili by nebyly již investovány. Začala by spirála úzkého profilu peněz a deflace se známými důsledky: nezaměstnanost, sociální krize a nakonec válka.

Úrok vede k nutnosti zadlužení sice ne jednotlivého občana, ale národního hospodářství jako celku. Národní hospodářství jako celek se musí zadlužit, mají-li peníze přinášet zisk. Národní hospodářství v němž by úvěry nebyly možné by se velmi rychle dostalo do nevýhodné pozice. Inovativní myšlenky by nemohly být realizovány. Úvěr sám je tak dobrou věcí. Problematický je pouze úrok plynoucí z nedostatku našich peněz. Pokud příliš mnoho soukromých osob a podnikatelů nereflektuje na úvěr, tedy se nezadluží, musí zaskočit stát a přijmout úvěry, aby udusil v zárodku deflační tendence.

Jakmile dojde k překročení hranice likvidity, která se podle konkrétní situace pohybuje na 1 až 3 procentech, kapitál se z trhu stahuje. Tuto situaci chce stát vyloučit a nemůže proto dělat nic jiného, než přijmout dluhy a nastartovat konjunkturní programy, aby znovu vyrovnal klesající přijímání úvěrů v ekonomice. Tím stoupne úrok opět nad hranici likvidity. Investoři jsou spokojeni. Takto se ale problémy neřeší trvale, nýbrž se pouze posunují do budoucnosti: Čím více narůstá předlužení státu, tím více stoupá úroková zátěž, a tím větší podíly daňových příjmů musí být obstarány pro kapitálovou službu. Ani zvýšení daní není východiskem, protože to opět stlačuje kupní sílu obyvatelstva.

Pokud by stát nedělal dluhy také v dobách recese, vznikla by samozesilující se deflační spirála poklesu. Recese by přešla do deprese a nakonec hospodářské krize, na konci by pravděpodobně stála válka. Musíme tedy vděčit pouze značnému přijímání úvěrů, že již více než půl století žijeme v blahobytu a míru. To není v žádném případě obhajoba státních dluhů, ale realitu nesmíme ztratit ze zřetele. I oddlužení má své mouchy. Rumunsko odbouralo v 80.letech jako jediná země na světě kompletně své zahraniční dluhy. Důsledkem bylo masivní zchudnutí obyvatelstva a na konci krvavá revoluce. „Oddlužení“ a „šetření“ se vždy hezky poslouchá, aniž bychom si uvědomili, že bez státních dluhů by okamžitě odpadla velká část poptávky na trhu. Pouze masivním zadlužením státu a odpovídajícími konjunkturními programy bylo možné opakovaně vylučovat krach. Pokud tedy nositelé rozhodování naznačí, že v budoucnu „se musí těsněji utáhnout opasky“, pak to velmi silně ukazuje na deflační budoucnost.

Všechny druhy úsporných programů vedou přímo i nepřímo k tomu, aby se vydávalo méně peněz a tím také méně realizovalo. To, co jeden podnik uspoří, nemůže druhý realizovat. Proto se podniky dostanou do krize a jsou nuceny snižovat ceny. Přestože mzdy především v Německu se žádným způsobem nevymykají z kontroly, stále dokola se tvrdí, že stoupající pracovní příjmy jsou problémem. Je to náhoda? Kam chtějí všichni tito snižovači mezd? Kdo nechá platit nemocenské od samotných pracovníků, snižuje mzdy. Kdo jim škrtne vánoční nebo dovolenkové peníze nebo vezme zubní náhrady z pojištění.

Náš systém dluhů od počátku směřuje k deflaci a úsporné programy jsou toho teprve důsledkem. Politici většinou zaměňují podnikovou ekonomiku s národním hospodářstvím a míní, že když může jednotlivý podnik škrty redukovat svůj stav dluhů, musí toto být možné i v celku. Přehlížejí, že jednotlivý podnik může zlepšit svoji pozici pouze na náklady jiných podniků. Když například propouští, musí národní hospodářství jako celek zaplatit jejich nároky. Toto je možné trvale pouze tehdy, je-li ekonomika v harmonickém chodu, tedy není právě na „úsporách“. Pokud krátí všichni, pak se zhroutí obrat i jednotlivého podniku a snahy jdou do prázdna.

Ať po válce někdo produkuje cokoliv, je po tom poptávka. Ale po několika desetiletích se trhy pomalu nasytí a bude obtížnější vydělávat peníze. Pak získají na významu obory jako reklama a odbyt. Pomáhají přenést produkty mužům nebo ženám, kteří tyto sami od sebe vůbec nechtějí. Stát buď riskuje deflaci ihned nebo toto nebezpečí posune do budoucnosti masivním zadlužením. Ale o několik desetiletí později je potom i stát tak předlužen, že nemá již žádnou možnost někoho podporovat. Snad se ještě pokusí se sanovat tím, že zvýší daně a dávky, čímž klesne kupní síla obyvatelstva. Teď již žádné východisko z krize neexistuje. A když všichni „šetří“ , stále méně se investuje, pak klesá kupní síla. Východisko neexistuje, leda že by se změnil celý systém. Hodnota nemovitostí, pozemků, podniků masivně klesá. Jak ukazuje historie, byla nouze většinou tak velká, že vznikly války, aby vytvořily pro kapitál nové možnosti investování. Přitom zbrojení bylo zaplaceno inflací a nakonec se dostavila měnová reforma a formou rekonstrukce a výstavby počal cyklus obnovy.

Past likvidity je úroková sazba, která je minimálně nutná, aby se peníze udržely v oběhu. Pod touto hranicí se peníze zadržují. Proč investovat peníze za malé nebo dokonce žádné úroky a riskovat celkovou nebo částečnou ztrátu? Pak je přece lepší nechat peníze ležet v bankovním sejfu. Oběh peněz vázne, ekonomika upadá do krize a deflace se trvale zesiluje. Jakmile je úrok velmi nízký, tak se již vůbec neinvestuje – to je past likvidity! Mnoho lidí propadá omylu a myslí si, že při nižších úrocích na úvěry musí stoupat jejich přijímání a tím investice. V deflaci dochází ale k pravému opaku. Úrok je příliš malý, aby probouzel ochotu půjčovat. Když se 2007 začala hroutit v USA spekulace s nemovitostmi, šlo to tak daleko, že se i banky mezi sebou přely o tom, zda si vzájemně poskytnou úvěry, ze strachu před tím, že by druhá banka mohla zbankrotovat.

Úvěrová tíseň vzniká tehdy, když banky poskytují stále méně úvěrů, protože se obávají, že tyto nebudou navráceny. Později již nedostane úvěr nikdo, leda že b platil velmi vysoké úroky nebo nabízel velmi velké jistiny. I to narušuje koloběh peněz. Chybí pak kapitál k investování, což způsobuje další postupné propadání ekonomiky. S tím je spojeno narůstání vlny bankrotů, což opětovně ohrožuje bezpečnost úvěrů a nutí to bank k ještě restriktivnějšímu poskytování úvěrů. Všechno je bludný kruh, který zesiluje deflaci.

Jde o regulérní bludný kruh obnovy a rekonstrukce, extrémního zadlužení, deflace a krize.

Dnešní reklamní potopa dává mluvit o nasyceném trhu, který dříve nebo později musí vést až k ruinující konkurenci a pádu cen. Zjevným upozorněním na deflační tendence jsou i klesající ceny nemovitostí a především nucené dražby.

S výjimkou cen energií není v USA inflace v podstatě vůbec pozorována.

Nikdo neinvestuje, když je všechno stále levnější, aby počkal na ještě výhodnější ceny.

Mnoho lidí se mylně domnívá, že při padajících cenách toho lidé více koupí, protože přece všechno je náhle tak levné. Ale nastává přesný opak.

Jakmile se možnosti výdělku zmenší, zbývá již jen podvod, jak se dá přijít k penězům. Doby krizí byly vždy dobami vysoké kriminality. Každý čtvrtý až pátý pracovník na německém staveništi pracuje na černo. Neděje se tak proto, že by podnikatelé a pracovní síly měli kriminální vlohy, ale proto že jim nezbývá jiné východisko. Neodvádějí daně a tím podvedou stát.

Deflace je stroj na přerozdělování majetku. Proč by měli bohaté a dobře informované kruhy naší společnosti nechat znehodnocovat svůj majetek inflací? V principu byl náš kapitalistický ekonomický systém již vždy druhem stroje na přerozdělování. Systém má tedy mechanismus, který transferuje peníze od většiny k menšině. Tento mechanismus se jmenuje zcela jednoduše úrok. První milión je těžký, druhý již přijde sám. To je totiž permanentně možné nepřímým vykořisťováním pracovní síly přes systém. Pro vás je důležité tady vědět, že dluhy státu, podniků a privátních domácností z větší části znamenají majetek menšiny, která za to kasíruje úroky z výnosů, které nakonec pocházejí z pracovní síly širokého obyvatelstva. Takže mnohý multimilionář si své peníze neodpracoval, je nezdědil, ani je nezískal v lotu. Prostě se za desítky let rozmnožily efektem úroků z úroků: nehlučně, bez rizika, bez práce. Při 7 procentech úroků za rok bude za deset let ze 200 000 euro 400 000 eur a za 30 let 1,6 mil euro. V klidu si to můžete s kalkulačkou přezkoušet.

Peníze a stále více peněz je cílem těchto superbohatých. Neboť hranice pro nahromadění majetku dokonale v našem finančním systému chybí. Je tak možné, aby se někdo pomocí úroků a úroků z úroků mohl obohacovat, aniž by musel pohnout prstem. Zcela jinak to vpadá u té velké většiny lidí: Tito sice chtějí právě tak mít více, ovšem narazí velmi rychle na hranice, protože na jedné straně tu není dostatek možností výdělku a na druhé straně nikdo nemůže pracovat více než 24 hodin denně. Velký majetek se všude na světě nachází jen v málo rukách. Tito lidé a rodiny svými penězi uplatňují vliv na politiku, zcela podle úsloví „peníze vládnou světu“. Pomohla by vám tady nějak inflace? Sotva, protože ta by vaše peníze odhodnocovala. Nepřipadá vám tu zcela příhodná deflace? Sice byste měl bankroty také výpadky, ale pod čarou by zhodnocení vašeho peněžního majetku dalo víc. Navíc by stále více podniků i států bylo nuceno prodávat věcné statky, domy, pozemky, státní majetek, média za nejnižší ceny. Toto nemá nic společného se spekulací nebo teoriemi spiknutí, nýbrž samo plyne z logických závěrů.

Nebezpečná chyba je názor, že při deflaci by musely všechny ceny klesat. V různých segmentech se ceny mohou vyvíjet zcela protikladně. Rozhodující je, který segment převažuje. Důležité je toto: Zvyšování cen je nejprve jenom zvyšováním cen a nic dalšího. Nelze je automaticky dávat na stejnou úroveň s inflací. Teprve, když se také zvyšují mzdy, takže obíhá více peněz, nastupuje inflace.

Pokud je na Blízkém východě válka a proto stoupá cena nafty, není třeba se ještě zdaleka obávat inflace. To celé znamená, že ve skutečnosti nastává pravá deflace, ačkoliv důležité ceny nebo poplatky stoupají. Stoupají-li mzdy a platy přesně tak jako v průřezu ceny, dá se mluvit o inflaci. Klesají-li reálné mzdy a stoupají-li ceny, pak to vede bezprostředně k deflaci. Proč? Klesající mzdy a stoupající ceny vedou ke zřeknutí se spotřeby. Kupuje se jen to nejnutnější a co je možné se spoří. Naproti tomu při opravdové inflaci každý kouká, aby svoji vyšší mzdu rychle vydal, dříve než všechno bude ještě dražší. Pokud byste tedy chtěli posoudit, zda je na pochodu deflace, pak si méně prohlížejte zveřejněné mír inflace, ale raději pozorujte, zda váš příjem drží krok s vašimi výdaji, či nikoli.

To co dnes roste jsou pouze monopolní ceny (včetně energie, surovin) a státní dávky –tedy ceny, které nepodléhají volnému trhu. Do oběhu se pouštějí všechny možné pohádky, aby se oprávnila cenová zvýšení přes monopoly a předstírala „inflace“. Tak například v roce 2007 náhle drasticky stoupla cena mléka. Zdůvodněno to bylo tím, že mléko nakupuje Čína. Ale Čína importuje 0,1% z množství našeho mléka a je třetím největším producentem mléka na světě.

Média se ovšem spoléhají na mínění takovýchto „expertů“. Především mladší sorta expertů zkrátka a dobře nemá ani zkušenosti s deflací ani znalosti o fenoménu deflace. Na univerzitách se o tom příliš neučí, protože tady u nás již 70 let žádná deflace nebyla. Proto se považuje za zbytečné o tomto fenoménu vůbec mluvit.

Deflace, která se jednou rozběhne se dá zastavit jen velmi těžko. Jakmile ceny klesají na široké frontě, trh si na to ihned zvyká. Každý pak očekává, zda bude ještě levněji. Deflace nezkoriguje předchozí inflaci nebo boom. Je daleko více opravdovým vykrvácením ekonomiky. Deflační spirála se zesiluje sama sebou a dalekosáhle rdousí ekonomiku. Správná korektura by znamenala, že cena ustoupí a zůstane stát na zdravé úrovni.

K deflaci může dojít také na konci inflace tehdy, když dojde k přerušení spirály mzdy-ceny. Toto se stane, když mzdy již nerostou stejně jako míra inflace. Mizí pak kupní síla lidí, kteří jsou nuceni ke spoření, což nakonec táhne ceny směrem dolů. Totéž se stane, když centrální banka zastaví svoji inflační politiku a přestane vydávat peníze nad danou míru. Pak může rychle dojít k překlopení hladiny cen- z inflace se stane deflace. Daleko častěji ovšem deflace vznikne bez zmenšování množství peněz v oběhu. Pak zůstává množství peněz konstantní, ani na množství zboží se nic nemění- a přesto ceny padají. Proč? Tím, že jsou peníze lidí deponován v hotovosti doma. Nejsou tedy k dispozici ekonomice jako úvěr. Také obchodní banka nechá peníze zmizet v trezoru, pokud pro ně nenajde vhodného příjemce úvěru. Tezaurováním je na trhu stále méně peněz –ceny se propadají. Náhlé tezaurování je zapříčiněno často krachem, šokem ekonomiky a společnosti. Kdo by investoval, když vyhlídky na zisk jsou nejisté, když dokonce by mohl přijít o investovaný kapitál?

Krach, i když se koná v malých krocích, má vždy deflační tendence. V létě roku 2007 začaly v USA po dlouhých letech spekulativního růstu klesat nemovitosti. Pro stále větší počet občanů ztroskotaly úvěry, banky se dostaly do potíží a táhne se tak celková krize likvidity až do Evropy. Ztroskotá-li více takových spekulací, pak se padáním masové kupní síly spustí nevyhnutelně deflace.

Co by se stalo, kdyby centrální banky rozběhly tiskařské lisy, že by to rozpoutalo hyperinflaci jako v roce 1923? To by sice momentálně odhodnotilo dluhy v tuzemsku, ovšem pouze za tu cenu, že by byly zahraniční dluhy enormně zhodnoceny padajícími směnnými kurzy. Úrok by šly nahoru. Zvýšením úroků se chrání věřitel před reálným odhodnocením dluhů. V konečném efektu se normální inflací reálná hodnota dluhů žádným způsobem neovlivní. Naopak. Vyšší úrokovou mírou běží úrokový systém s vyšší dynamikou, čímž se také rychlejší měrou rozkývou problém. Při pokračující hyperinflaci třeba 1000 procent by peníze ztratily vlastnost platebního prostředku a došlo by k návratu k neefektivnímu směnnému obchodu. Inflace urychluje celkově peněžní oběh pouze přechodně a působí tím proti deflaci. Jakmile inflační fáze skončí, ekonomika se ihned překlopí do deflace, protože přebytečná hodnota reálného a věcného kapitálu tlačí na renditu a vede k tezauraci peněz. Tedy i hyperinflace jen vyhání ďábla belzebubem. Vyvstává otázka, zda centrální banky by mohly zvýšit množství peněz, jakmile by se ukázaly deflační efekty. To je ovšem možné pouze tehdy, pokud by byly úvěry poptávány. V dluhové krizi s následnou deflací se však většinou žádné úvěry již nepoptávají, resp. z bezpečnostních důvodů neposkytují. Díky klesající úrovni cen investice totiž ztrácí smysl. Z toho důvodu komerční banky u centrální banky žádné peněžní prostředky nepoptávají, což znamená, že žádné nově emitované platební prostředky již oběh nepotřebuje. Pokud se peníze dostanou do oběhu pouze jako úvěr, nelze ani při nejlepší vůli obíhající peněžní prostředky při deflaci zvýšit. Takže řešení problému dluhů pomocí inflace je bludné. To stejné platí o deflaci. Nejen iluzorní ale dokonce nebezpečné jsou dnes se objevující snahy o zavedení zlatého standartu. Nevázané tištění bankovek by bylo podvázáno krytím zlatem. Ale již prosté a logické úvahy ukazují, jak nebezpečné je zlaté krytí.

Historie učí, že, že zlatá měna žádné problémy neřeší, nýbrž teprve vytváří. Problémy začínají tím, že většina zemí vůbec žádné zlato nemá a pro zavedení zlaté měny by si musela zlato vypůjčit od mála velkých vlastníků a odpovídajících vysokých úroků. Zatížení vysokými úroky by se ještě dále zesílila, protože zlato by muselo být financováno dodatečně. Dnes si takový zchudlý stát jako Bangladéš může pomocí papírových peněz vytvořit vlastní peníze malým nákladem, který směnu zboží v zemi zajistí. Co by tyto národy měly dělat, pokud by k tomu potřebovaly zlato? Důsledek by byl ještě větší chudoba na celém světě. Nikoli bezdůvodně byla masová bída v dobách zlatých měn vždy největší. Měna z ryzích kovů vždy znamená deflaci. V 19.století způsobovala stálé deflace. Pokud by všechny země visely na zlatě, nebyla by možná žádná přizpůsobivá měnová politika, protože chybí nárazníky směnného kurzu. Slabší země přitom zpravidla vykrvácí. Snad největší úkol naší doby, totiž osvobodit peníze od úroků, není se zlatem možné. Peníze na bázi zlata jsou těmi nejhoršími úročenými penězi. Zlaté peníze se nedají přizpůsobovat flexibilně ekonomické výkonnosti. Přátelé zlatých penz tvrdí, že by šlo o takovouto situaci: Vyšší všeobecná výkonnost ekonomiky by se projevila také v dolech, takže by se podle toho více těžilo. Nazývají to automatismus zlata. Při bližším posouzení se to ukáže být iluzí. Neexistuje žádný hmatatelný důkaz, že tento automatismus někdy skutečně fungoval.

V historii se stávalo, že rostla ekonomika, nikoli však množství obíhajících peněz, protože nebylo dostatek zlata. Tím se staly peníze v relaci ke zboží nedostatkovější a tím hodnotnější. Ceny padaly a docházelo k deflaci se známým bludným kruhem ustupujících zisků podniků, bankrotů firem, nezaměstnanosti, klesající kupní síly. Na konci vedla deflace vždy k hospodářské krizi a v neposlední řadě válce o zlato. Ne náhodou Španělé v 16.století byli donuceni téměř k tomu, aby v Americe téměř zničili Indiány, aby se dostali k jejich zlatu. Jinak by nebylo možné zabránit deflaci. Ekonomika se nespojuje s kovem, který na ní nemá žádné spojení. Množství zlata, které se nedá libovolně rozmnožovat by nemělo mít a nemá žádný vliv na výkonnost ekonomiky. Mezi rozdílnými zeměmi neexistují vyrovnávací mechanismy, neboť měny jsou strnule spojeny prostřednictvím zlata (podobně jako u eura). Při náznaku krize se zlato okamžitě stahuje z trhu a ekonomika se propadá do deflační spirály. Těch několik málo majitelů zlata získá více moci nad celosvětovým zlatem. Menšina rozhoduje o ekonomice. Pomocí zlaté měny se tedy mají vyřešit problémy, které vůbec nemáme. Nemáme dnes žádnou inflaci, která by stála za zmínku ani neexistují žádné problémy s důvěrou v naší dnešní papírovou měnu. Dokonce i během hyperinflace 1923 v Německu měl téměř každý dostatek jídla a práci. Oproti tomu nastal hlad, nezaměstnanost, bída a nakonec válka při deflaci 30.let.

Zalíbení v penězích na bázi zlata vyplývá ze špatně chápané funkce peněz. Mnoho lidí je názoru, že peníze samotné musí mít nějakou hodnotu. Přitom však přehlížejí, že krytí peněz tvoří již zboží a služby, které jsou pomocí peněz snáze směnitelné než přímo. Peníze tedy nejsou nic jiného než prostředník, který ulehčuje nabytí libovolných zboží nebo služeb.

K našim současným penězům lze konstatovat, že neplní funkci prostředku směny správně, protože neopisují již delší dobu všeobecně klesající hodnotu statků, zboží a služeb. Z toho bezprostředně vyplývá druhá porucha: Naše peníze jsou ve své soukromé funkci zcela neomezeny, což překáží jejich veřejné funkci.

Deflace v eurozóně je zesilována i klesajícím kurzem dolaru, protože tím klesají exporty do USA. Zvlášť konfliktní by se mohlo ukázat, že Německo dnes získává z USA každé páté euro za exportní zboží. V jednotné Evropě nemůže Evropská centrální banka zasahovat individuálně. Důsledkem je deflace v Německu a strhnutí ostatních zemí do víru sestupu.

To, že nad deflací lze zvítězit zásadním přebudováním peněžní oblasti, ukázaly ostatně soukromé experimenty s penězi ve 30.letech. Zcela jednoduše při něm byly uvedeny bankovky do nuceného oběhu. Ten kdo nechal směnný prostředek ležet doma, musel zaplatit poplatek (tzv.stárnoucí peníze). To samozřejmě nikdo nechtěl a tak se pokoušel za směnný prostředek nakoupit co možná nejrychleji zboží nebo využít nějaké služby. Toto se stalo v jedné malé obci Wörgl v Tyrolsku, ale i v Německu s penězi zvanými Wärageld. Výsledky byly přímo velkolepé. Především rychle ustoupila nezaměstnanost. Zákaz takových nouzových peněz na sebe nedal, jak si lze domyslet, dlouho čekat.

Pokračující deflace vede velmi rychle k širokému zbídačení. Hlasy pro Hitlera narůstaly paralelně s rostoucí nezaměstnaností. Navíc válka má velmi značný podpůrný vliv na ekonomiku. Nouze v národě probouzí připravenost k boji.

Od roku 1930 USA setrvávaly v masivní deflaci. Teprve s nástupem zbrojení se hospodářská krize otočila do vysoké konjunktury. Lze mít za to, že Amerika bez této války by se z deflace již nedostala. Dolar se po válce posunul na vedoucí světovou měnu tím, že na něj byly napojeny na základě Bretton-Woodské dohody všechny ostatní měny.

USA se dokonce (na rozdíl od Evropy) mohly vyhnout po válce měnové reformě tím, že předlužení se po válce přeměnilo za pohledávky. Tím se skutečně překvapivě vyřešil problém dluhů USA. V této souvislosti je podivuhodná nejspíš okolnost, že přímými pozitivními hospodářskými účinky války byly zasaženy vždy pouze USA. Již velmi dávno zjistili kriminalisté, že opravdoví uživatelé zločinů jsou často i těmi, kteří tahají za provázky. Již Římané kladli otázku cui bono –komu to slouží k užitku?

Opětovně se vedou války –jak je dnes obvyklé, samozřejmě pod krycím pláštíkem spravedlnosti a demokracie. Jsme nyní opět na nejlepší cestě do válečného věku.

Že odstranit nebezpečí deflace pouhým tiskem peněz nejde jsme již viděli. Zůstává pouze cesta, zničit investiční kapitál, provést měnovou reformu a začít od počátku. Měnová reforma sama o sobě by však také mnoho nepřinesla, protože by existoval stále ještě obrovský převis investičního kapitálu a trhy by byly nasycené. Pomoci by mohla kompletní reforma systému –ta ale není zřejmě odpovědnými zvažována. Takže zůstává jen masivní zničení investičního kapitálu –válka! Pak bude možné znovu provést „obnovu“. To zajímavé po ukončení války v Iráku bylo zadání lukrativních zakázek na opětovnou obnovu. Ekonomický růst byl vyhnán zřetelně vzhůru. Ale i další země masivně zbrojí.

Jakmile zodpovědní zpozorují, že již nemají žádnou kontrolu nad hospodářstvím a tím nad zemí, existuje velké nebezpečí, že se pokusí udržet si moc pomocí „zákonů o stavu nouze“ nebo lépe vyjádřeno pomocí diktatury. Možný je zákaz držení zlata, hotových peněz nebo velkých bankovek. Je možné, že hotové peníze budou zakázány zcela a vše bude převedeno na kontrolovatelný bezhotovostní platební styk. Pak by veškerý obchod byl kontrolován centrálně. Vaše konta v bance budou zablokována. To celé by se dalo zdůvodnit deflací. Převážná část obyvatelstva by taková opatření pravděpodobně ještě schvalovala, protože odpovědní „konečně něco dělají“.

Vedle toho bude snaha tvořit skutečnosti, které při povrchním pohledu mluví proti deflaci. Bude se tak zkoušet zvýšit daně, aby se tím uměle popohnaly ceny směrem výš. Funguje to dobře u státních podniků tj.dráhy, pošty a telekomu, protože tyto mají částečně ještě monopolní pozice. Každý potřebuje telefon, tak se tedy jednoduše zvednou základní poplatky. Ale probíhá to i jinak: A sice tím, že se ničí nebo snižuje množství zboží. Před několika lety byly náhle zničeny obrovské zásoby potravin. Tak byla například epidemie slintavky a kulhavky využita k tomu, aby se usmrtila celá stáda zvířat, ačkoliv na tuto nemoc zemře jen velmi málo zvířat. Byly tím vyhnány ceny potravin směrem vzhůru a my jsme měli náhle znovu „inflaci“. Něco podobného se stalo s cenou nafty: Byly roztrušovány fámy o údajném ohrožení importu nafty nebo dokonce rozněcovány války na Blízkém východě, aby se cena nafty navzdory ochabující ekonomice udržela nahoře. Výsledkem je opět umělé zvýšení ceny, které je velkou masou lidí špatně chápáno jako inflace. Neexistuje žádný racionální důvod masivních vzestupů cen nafty, protože ani nabídka ani poptávka se v těch několika málo letech nezměnila. Celé to připomíná 30.léta, když se začalo sypat obilí do moře, aby se uměle zvýšili ceny přesto, že lidé hladověli. Dnes se objevuje paralela v tom, že například ve východním Německu mají být stržena celá obytná sídliště, která jsou prázdná. Tím se opět vyženou vzhůru nájmy a v důsledku toho i míra růstu cen – a máme tu opět „inflaci“.

Poté, co již víte, že národní ekonomika se musí stále více zadlužovat a ani stát již nemá možnost uniknout dluhové pasti, vám bude zřejmé, že jdeme skutečně neodvratně vstříc deflační krizi. Ale podle čeho rozpoznáme již dnes fatální vývoj? Rozhlédněte se kolem: Všude vidíte terno-nabídky, likvidační výprodeje a nabídky trvalé láce. Diskont Aldi přitlačil na své dodavatele čerstvého mléka a postavil je před volbu, buď akceptace snížení cen nebo vyřazení z evidence. Enormní cenový tlak se projevuje především v branži cestování. Každý se zlobí, když něco koupí a ono to příští den stojí méně. Podniky mají odbytové problémy a daří se jim dosahovat přiměřeného obratu již jen psychologickými triky. Podniky jsou na život a na smrt odkázány na snižování cen, protože jinak se již vůbec žádní zákazníci nedají nalákat. V USA spadl v roce 2003 například základ inflace na nejnižší stav od roku 1966. V USA ignorovali spotřebitelé snížení cen a kupovali stále méně. Mezinárodní měnový fond dokonce již varoval před tím, že Německo se nachází v kategorii vysokého rizika deflace. Za deflace se trh stále zmenšuje, protože i množství peněz, které se investují se zmenšuje. Odkazovat tu na tržní prostředí je chybné, protože kupní síla lidí stále ubývá.

Eurem jsme stejně jako tenkrát v 30.letech oloupeni o měnovou suverenitu. Jako tenkrát, když jen krátkou dobu před deflací (1927) byl zaveden zlatý standard, bylo i euro předepsáno národům sjednocené Evropy, částečně aniž by se jich kdo ptal. Následky jsou podobné: Národy nemohou provádět žádnou samostatnou antideflační politiku. Od roku 1927 docházelo k prvním krizovým jevům. Oběh peněžních prostředků neustále ustupoval, docházelo ke konkurzům a rostoucí nezaměstnanosti.

Jistý počet expertů dokonce přišel s tím, že by šlo o normální hospodářský průběh, kdyby náhle přišla krize s válkou. Nahlížejí na to jako na cyklický proces –jako na příliv a odliv. Tvrdí se, že po obnově a výstavbě by právě tak znovu muselo přijít zničení. Pak začneme znovu od počátku, toť výpověď těchto „expertů“. Že deflace je však v první řadě důsledek našeho špatného peněžního systému se neuznává nebo zamlčuje. Měli byste se z toho poučit a do expertů nevkládat žádnou naději. Tito lidé nejsou navíc ve většině případů vůbec nezávislí. Uvědomte si, že tito zpravidla berou závratné platy a honoráře ze státního měšce –jak by mu mohli vpadnout do zad?

Dále lze předpokládat, že stát více či méně bere ohled na nejbohatší domácnosti v zemi. Konečně vypůjčené peníze pocházejí právě od nich. Mají tito lidé zájem na tom, aby široká masa se dozvěděla něco o skrytých silách v pozadí? To by určitě nebylo výhodné pro dlouhodobé pojištění a tvorbu majetku. Pamatujte, že mnozí z těch bohatých jsou podnikateli. Proč by měli sami urychlovat snižování svých zisků? Takže už rozumíte pasivitě státu. Stát prostě nemá zájem na skutečném předložení mizérie. Za prvé by vyvolané znejistění zesílilo deflační trend. To není v zájmu státu. Za druhé by politici museli uznat své selhání a tím by vážně ohrozili své opětovné zvolení. To by byla snad ta nejhloupější chyba. Poučte se z toho a již nedávejte politikům, médiím a expertům žádnou důvěru. Všechny tyto instituce promarnily veškerou věrohodnost. Mnoho lidí stále chová naději ve stát, který se přece poučil ze světové hospodářské krize 30.let a teď určitě přijímá opatření. Pokud by vláda nalila národu čistého vína, spotřeba by dále prudce klesala, a příjmy podniků by se zhroutily. V neposlední řadě by zkrachovaly akciové a úvěrové trhy. Všechno to připomíná fázi spekulace před krachem burzy. Lidé byli do akcií zpravidla vehnáni tím, že se rozšiřovaly falešné a mylné informace. Žádná varování se nekonala. Dokonce, když začaly kurzy nezadržitelně klouzat dolů, šířil se účelový optimismus, který vyzýval obyvatelstvo k držení paketů akcií. Když pak chytřejší vrstva obyvatelstva prodala své akcie široké mase, katastrofa se stala zřejmou. Podobná hra se teď rozehrává s deflací. Právě tak byste měli vnímat sliby politiků odbourání dluhů z pohledu, čím skutečně jsou: Politickou propagandou a vytíráním očí lidí.

Programová hesla: Musíme zeštíhlet stát, musíme více pracovat, zřeknout se milých příjemností, škrtnout svátky, snížit náklady na zdraví, dát nezaměstnaným méně peněz, celkově se zlevnit. Nezkrotná vůle, těsněji utáhnout opasek, láska ke „zříkání se“ je otcem deflace. Neschopnost hovořit o této nemoci její matkou. Když všichni „šetří“, stále méně se investuje, pak klesá kupní síla. To snižuje obraty podniku a v důsledku toho příjmy z daní státu, což za sebou táhne další programy úspor. Nějaké východisko z tohoto dilematu neexistuje, leda že by se změnil celý systém.

Vzniká bludný kruh: Stát reaguje na své kapitálové náklady stoupajícími daněmi a dávkami nebo novým zadlužením. V ekonomice se propouštějí pracovníci a tato je poznamenána stále větším množstvím insolvencí. Dokonce i banky se dostávají pod tlak, protože se jim již nevrací úvěry, které do ekonomiky poskytly. Soukromé domácnosti reagují tím, že se zříkají spotřeby. Snižuje se odbyt podniků a tak musí propouštět stále více lidí nebo krátit mzdy. Tím klesají daňové příjmy státu, což jej nutí k dalšímu zvyšování daní nebo dalšímu novému zadlužení. Kurzy akcií padají a i zdánlivě jisté obligace ztrácejí hodnotu, protože státy a podniky, které za nimi stojí ztrácejí svoji platební schopnost.

Centrální banka může ovšem právě tak málo něco konat. Pokud sníží diskontní sazby (základní úroky) s úmyslem, stimulovat a oživit ekonomiku výhodnějšími úvěry, je to dokonce nebezpečné, protože tím vzniká nedostatek peněz (past likvidity!) a všechny peníze budou zaostávat kvůli tezauraci peněz, čímž se deflace teprve opravdu dostane do pohybu.

Mějte na paměti, že tento vývoj probíhá plně nezávisle na právě zvolených politicích, na způsobu myšlení obyvatelstva, jeho optimismu nebo pesimismu. Optimismus může sice způsobit krátkodobý nárůst hodnoty obligací a akcií. Účinky na reálnou ekonomiku zůstávají ovšem nepatrné. V dlouhodobé perspektivě přeruší deflace jakékoli „pozitivní myšlení.“

Vývoj by brzy mohl nabrat ještě mnohem dramatičtější rozměry: Dnes již neexistuje struktura malozemědělské výroby, která vyrábí i ještě tehdy, když už se to nerentuje. Celý agrární sektor byl díky pilné podpoře byrokracie EU přeměněn na agrární průmysl. Potraviny vyrábí vysoce zadlužené podniky. V případě krize vypadne náhle celá produkce.“

Poznámka editora

Mnoho čtenářů asi nebude s obsahem právě dočteného příliš souhlasit. Ani já nesouhlasím s některými závěry. I když mnoha pozorování jsou správná, závěry, které autor vyvozuje, jsou jiné než ty, které jsme zde dosud publikovali. Jak se vyjádřil pan J: je to píčovina. Uveřejňuji to spíše proto, abych ukázal, že ani ekonomové se neshodnou na klíčových metodách léčby, a že ekonomie jako obor má někdy blíže k šamanství než ke skutečné vědě.

Známka 0.0 (hodnotilo 0)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

44

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc listopad přispělo 108 čtenářů částkou 13 293 korun, což je 44 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: CZ4720100000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

[PayPal]

Bitcoin:
165eUVffx5CuUNwr12JbqqZi6AtrbN22Y7
Další možnosti platby › Související články ›

Ve zkratce

Petr Hannig: Agentura STEM/MARK mě výrazně poškodila23.11.17 19:12 Česká republika 0

iDnes šíří prokazatelné fake news!23.11.17 11:57 Česká republika 5

Jak funguje MMF22.11.17 10:28 Neurčeno 0

Učitel suspendován poté, co oslovil transgendera jako dívku20.11.17 11:33 Británie 6

Šéf Pirátů: Chceme jenom změnit poměry, aby odpovídaly západní Evropě19.11.17 11:21 Česká republika 0

17. listopad - panoptikum na Václaváku financoval Soros, oligarchové Tomáš a Karel Janečkovi a jejich kámoš Winkler18.11.17 12:00 Česká republika 1

17. litopad - varování před "diktaturou referend" 18.11.17 11:33 Česká republika 3

Dohoda KGB a CIA. Dělení majetku a moci. Schůzka Havla a Sorose v roce 1986 na ambasádě USA v Praze17.11.17 15:08 Česká republika 4

Neatraktivní ženy si stěžují, že je nikdo sexuálně neobtěžoval. Rozjely kampaň Why not me17.11.17 11:13 Neurčeno 7

Lana Lokteff - Proč nechci být menšinou16.11.17 21:33 Neurčeno 5

Šašek Hradílek vydírá Zemana hladovkou16.11.17 12:14 Česká republika 12

Dva články z dnešních novin16.11.17 10:57 Neurčeno 3

Otec sedmi dětí se stal šestiletou holčičkou16.11.17 01:42 Kanada 3

Vánoční trhy se v Rakousku i Německu mění 16.11.17 00:44 Německo 4

EU ruší Dublin a chce brát trvale i ekonomické migranty z Afriky15.11.17 23:14 Evropská unie 3

Jurečka a chemická lobby: Glyfosát15.11.17 08:28 Evropská unie 4

Francie řeší přibývající sebevraždy policistů14.11.17 23:41 Francie 2

Šťastná nálezkyně13.11.17 21:09 Česká republika 1

Jiný pohled na aféru #MeToo13.11.17 12:12 Rusko 2

Stropnický st.: "občané by neměli mít možnost rozhodovat o věcech, u kterých nedokážou posoudit všechny důsledky"12.11.17 18:13 Česká republika 7

Měnové kurzy

USD
21,46 Kč
Euro
25,43 Kč
Libra
28,51 Kč
Kanadský dolar
16,86 Kč
Australský dolar
16,36 Kč
Švýcarský frank
21,85 Kč
100 japonských jenů
19,25 Kč
Čínský juan
3,25 Kč
Polský zloty
6,04 Kč
100 maď. forintů
8,14 Kč
Ukrajinská hřivna
0,80 Kč
100 rublů
36,69 Kč
1 unce (31,1g) zlata
27 716,22 Kč
1 unce stříbra
367,75 Kč
Bitcoin
173 446,86 Kč

Poslední aktualizace: 24.11.2017 07:33 SEČ

Tuto stránku navštívilo 23 652