Zvědavec - politicky nekorektní webzine

Komentáře

Fingovaný teror – cesta k válce a diktatuře

17.1.2007

---

V roce 70 př.n.l. byl Řím stále republikou, jež svým vládcům vymezovala velmi přísné mantinely, co můžou dělat a co je důležitější, hranice, co dělat NEMŮŽOU. Jenže Crassus neměl ani nejmenší chuť taková omezení své osobní moci trpět a zosnoval plán.

Využil vzpoury otroků, vedené Spartakem, aby uvrhl do srdcí Římanů hrůzu. Jenže Spartakus neměl v úmyslu pochodovat na Řím, protože věděl, že by to byla sebevražda. On a jeho spolubojovníci nechtěli mít s Římskou říší nic společného a od začátku měli v plánu pouze ukořistit od svých bývalých pánů dost peněz na to, aby si mohli najmout loďstvo, s nímž by odpluli za svobodou.

Odplutí byla ta poslední věc, kterou Crassus chtěl, aby Spartakus udělal. Potřeboval vhodného nepřítele, prostřednictvím kterého by v zájmu osobního politického profitu terorizoval Řím. Proto Crassus námořníky podplatil, aby odpluli bez Spartaka a pak umístil dvě římské legie tak, že Spartakus neměl jinou možnost, než se vydat na pochod k Římu.

Římané, vyděšení hrozbou příchodu tolik obávané armády gladiátorů, prohlásili Crassuse prétorem. Ten pak Spartakovu armádu rozdrtil a přestože slávu získal Pompeius, Crassus byl příští rok zvolen římským konzulem.

Římané se tak vzdali republikánské formy vlády. Brzo přišel první triumvirát, skládající se z Crassuse, Pompeiuse a Caesara, následovaný vládou božských císařů.

Římané byli podvedeni, aby se vzdali republiky a přijali vládu císařů.

Cicero, politický oponent Julia Caesara, hrál v rámci kampaně proti Juliu Caesarovi stejnou hru, prohlašujíc Řím za oběť „obrovské pravicové“ konspirace, v níž byla jakákoliv vyslovená touha po zákonném omezení vládní moci považována za podezřelé chování. Cicero, aby Římanům ukázal, jak je Řím nestabilní, najal nebezpečné zločince, aby způsobili co nejvíce zmatků a svou kampaň založil na slibu, že pokud bude zvolen a bude mu udělena mimořádná moc, vyřeší vnitřní spory a potlačí nepokoje.

To, o čem se Cicerovi jen zdálo, uskutečnil Adolf Hitler. Když byl Hitler zvolen německým kancléřem, neměl, stejně jako Crassus, ani nejmenší chuť dodržovat přísná omezení své moci daná německými zákony. Na rozdíl od Cicerovy doby byli Hitlerovi zločinci snadno rozpoznatelní; všichni nosili stejné hnědé košile. Ale jejich činy se od činů jejich římských předchůdců nijak nelišily. Inscenovali bitky, zapalovali ohně, dělali tolik problémů kolik jen mohli, zatímco Hitler ve svých projevech sliboval, že by mohl s vlnou zločinu, rozvratu a terorismu, kdyby mu byla udělena mimořádná moc, skončit.

Pak shořel Reichstag; to byl zinscenovaný teroristický útok.

Němci byli podvedeni, aby se vzdali republiky a přijali totální vládu Führera.

Hitler poslal německé vojáky v polských uniformách, aby zaútočili na rozhlasovou stanici v Gliwicích, pak Němcům lhal, že je Polsko napadlo a přivedl Německo do druhé světové války.

Státem sponzorované školy vám tohle nikdy neřeknou, ale vlády se běžně spoléhají na podvody, aby prodaly svou agendu váhající veřejnosti. Římané přijali císaře a Němci přijali Hitlera ne proto, že to chtěli, ale protože v nich pečlivě vytvořená iluze hrozby vyvolala představu, že jiná volba neexistuje.

Naše vlády také používají podvody k vytvoření iluze, že my jako národ nemáme jinou možnost než následovat vládu, která si nás přeje podrobit.

V roce 1898 propagovaly New York World Josepha Pulitzera a New York Journal Randolpha Hearsta americkou intervenci na Kubě. Hearst poslal na Kubu fotografa, aby fotil nadcházející válku se Španělskem. Když se fotograf zeptal, proč má jet fotit zrovna válku, která teprve může nastat, Hearst tvrdil, že odpověděl: „Vy udělejte fotky a já zařídím válku.“ Hearst dodržel slovo. Jeho noviny publikovaly příběhy o velkých zvěrstvech spáchaných vůči Kubáncům, z nichž se většina ukázala jako vymyšlená.

V noci 15. února 1898 explodovala loď USS Maine, kotvící v havanském přístavu jako důkaz rozhodnutí USA chránit své zájmy. Kapitán Sigsbee, velitel Maine, až do završení vyšetřování příčiny exploze tvrdil, že neexistoval žádný předpoklad, že nepřítel zaútočí. Proto ho tisk strhal za „odmítání vidět očividné“. Atlantic Monthly otevřeně napsal, že lze předpokládat, že exploze nebyla ničím jiným než úmyslným činem Španělska, protože to „naprosto odporovalo zákonům pravděpodobnosti“.

Pod heslem „pamatujte na Maine“ vstoupily USA do války se Španělskem, posléze porazily Filipíny (a kromě toho anektovaly Havaj).

V roce 1975 proběhlo vyšetřování vedené admirálem Hymanem Rickoverem, prošetřující údaje získané zkoumáním vraku v roce 1911 a jeho závěr byl ten, že o vnější explozi neexistuje žádný důkaz. Nejpravděpodobnější příčinou potopení byl výbuch uhelného prachu ve skladišti uhlí nerozvážně umístěném vedle lodních skladišť. Opatrnost kapitána Sigsbeeho byla opodstatněná.

Prezident Franklin Delano Roosevelt potřeboval válku. Potřeboval horečkou velké války zamaskovat symptomy stále smrtelně nemocné ekonomiky, dostávající se z velké krize (a zároveň se transformující směrem k socialismu). Roosevelt chtěl válkou s Německem zastavit Hitlera, ale americký lid, stále ještě zápolící s obtížnou ekonomickou situací, byl i navzdory několika provokacím v Atlantiku proti jakýmkoliv válkám. Porušil neutralitu půjčkami a pronájmy a dokonce nařídil potopení několika německých lodí v Atlantiku, ale Hitler se nechtěl nechat vyprovokovat.

Roosevelt potřeboval nepřítele a když se na Ameriku žádný nepřítel nechtěl ochotně vrhnout, tak musel být do útoku na Ameriku vmanévrován, stejně jako Marcus Licinius Crassus vmanévroval Spartaka do útoku na Řím.

Cesta k boji se otevřela, když Japonsko podepsalo trojstrannou dohodu s Německem a Itálií, v níž si všechny strany vzájemně slíbily poskytnutí ochrany.

Protože by Hitler Spojeným státům bez ohledu na provokace válku nikdy nevyhlásil, muselo k tomu být přinuceno Japonsko, které bylo po ruce.

Prvním krokem bylo uvržení ropného a ocelového embarga na Japonsko pod záminkou jeho válek v Asii. To Japonce přinutilo uvažovat o obsazení oblastí bohatých na ropu a nerosty v Indonésii. Evropské síly byly vojensky vyčerpány válkou v Evropě, takže Spojené státy představovaly jedinou sílu v Pacifiku schopnou zastavit Japonsko před napadením Nizozemské východní Indie, a přesunutím pacifické flotily ze San Diega na havajský Pearl Harbor udělal Roosevelt preventivní zásah, protože této flotile nařídil udělat při jakémkoliv plánu Japonska rozšířit svou říši do „jižních oblastí se zdroji“ první krok.

Roosevelt obklíčil Japonce stejně jako Crassus Spartaka. Japonsko potřebovalo ropu. Proto muselo napadnout Indonésii a aby to mohlo udělat, muselo nejprve odstranit hrozbu americké flotily v Pearl Harboru. Žádná jiná cesta pro něj skutečně nikdy neexistovala.

Aby se americký národ rozzuřil na nejvyšší míru, Roosevelt potřeboval, aby byl první otevřený japonský útok tak krvavý, jak to jen bylo možné, aby to vypadalo jako stejně zákeřný útok, jaký Japonsko provedlo proti Rusku. Od této chvíle až po samotný útok na Pearl Harbor Roosevelt a jeho kolegové zajišťovali, že velitelé na Havaji, generál Short a admirál Kimmel, byli ohledně rozmístění japonské flotily a jejího cíle drženi v maximální nejistotě a pak je použili jako obětní beránky. (Kongres oba nedávno ospravedlnil a posmrtně jim vrátil hodnosti.)

Ale armádní výbor tehdy celou věc uzavřel s tím, a odtajněné dokumenty to později potvrdily, že Washington o nadcházejícím útoku věděl, přesně věděl, kde japonská flotila byla a věděl, kam míří.

Ministr zahraničí Hull ukázal 29. listopadu reportérovi United Press Joe Leibovi zprávu s časem a místem útoku a New York Times ve svém speciálním vydání z 8.12.1941 o Pearl Harboru na str. 13 oznámily, že čas a místo útoku byly známy předem!

Často opakované tvrzení, že japonská flotila dodržovala během cesty na Havaj rádiový klid, je lživé. Kromě dalších odposlechů je v archivech NSA (Národní bezpečnostní agentura; pozn. překl.) NEKÓDOVANÁ zpráva poslaná japonskou cisternovou lodí Shirya, v níž se uvádí: „Pokračujeme na pozici 30,00 S, 154,20 V. Očekávané dosažení této pozice 3. prosince.“ (blízko Havaje)

Prezident Lyndon Johnson chtěl válku ve Vietnamu. Chtěl tak dopomoci svým přátelům, vlastnícím zbrojí společnosti, k malému obchodu. A nejvíc ze všeho potřeboval provokaci, jež by přesvědčila americký lid, že skutečně „není jiná možnost“.

5. srpna 1964 přinesly noviny po celé Americe zprávy o „obnovených útocích“ na americké torpédoborce operující ve vietnamských vodách, konkrétně v zálivu Tonkin. Oficiální verze zněla, že torpédové lodi Severního Vietnamu zahájily „nevyprovokovaný útok“ na USS Maddox, která byla na „běžné obhlídce“.

Pravda je taková, že USS Maddox byla zapojena do útoku na základě zpravodajské schůzky v koordinaci se současnými útoky Jižního Vietnamu a laoských vzdušných sil na cíle v Severním Vietnamu. Pravda je taková, že žádný útok torpédových lodí proti USS Maddox neproběhl. Kapitán John J. Herrick, velitel taktického uskupení v zálivu, telegrafoval do Washingtonu, že tato zpráva byla důsledkem „přílišné horlivosti“ obsluhy sonaru, která slyšela zvuky vlastních lodních šroubů a zpanikařila. Ale Lyndon Johnson, dokonce i na základě této vědomosti, že se jedná o falešnou zprávu, v noci odjel do národní TV oznámit zahájení leteckých úderů proti Severnímu Vietnamu v „reakci“ na útok, který nikdy nebyl.

Prezident George H. W. Bush chtěl válku v Iráku. Stejně jako Crassus byl i George Bush motivován penězi. Konkrétně penězi z ropy. OPEC nedodržoval limity těžby ropy na Středním východě a trh byl přesycen ropou z Iráku, který ovládá zhruba 1/3 zásob ropy v celém regionu.

George chtěl válku, která by produkci ropy zastavila, čímž by ochránil ceny (a zisky) před větším pádem, než jaký už nastal. Jenže stejně jako Roosevelt potřeboval, aby první krok udělala „druhá strana“.

Irák se dlouho snažil získat větší přístup do Perského zálivu a cítil se omezen úzkým pruhem země podél kuvajtské severní hranice, blízko nepřátelského Iránu. George Bush, který Irák během jeho války s Iránem tajně vyzbrojoval, přes Aprila Glaspieho vzkázal, že kdyby Saddám zabral větší část Kuvajtu, USA by nezasáhly.

Samozřejmě, že Američané nehodlali posílat své syny a dcery riskovat životy kvůli ropným produktům. Proto George Bush vymyslel podvod za použití firem pro práci s veřejností, které se z peněz daňových poplatníků staly těmi nejpilnějšími a nejnápaditějšími lháři! Tyto PR firmy připravily monumentální podvod, v jehož rámci šla dcera kuvajtského velvyslance ve Spojených státech do TV, kde předstírala, že je zdravotní sestra, a vyprávěla hrůzyplné příběhy o tom, jak irácké vojenské jednotky v kuvajtské nemocnici rozbíjely inkubátory a nechávaly nedonošené děti umírat na studené podlaze. Média, jež byla od začátku součástí celého podvodu, se nikdy neobtěžovala zeptat, proč ty děti „sestra“ prostě nezvedla a nezabalila je do dek nebo do něčeho.

Američané, rozzuření příběhem o inkubátorech, podpořili operaci Pouštní bouře, která neodstranila Saddáma od moci, ale odstranila skoro na 2 roky kuvajtskou ropu z trhu a omezila export irácké ropy až dodnes. Naši synové a dcery, kteří se vrátili domů s vážnými a vleklými nemocemi, zřejmě nepředstavovali příliš velkou cenu za zvýšené ropné zisky.

Po vítězství v Iráku přišla další válka, tentokrát v nerostně bohaté oblasti Bosny. A pro podporu vojenské akce byl opět použit podvod.

Byla použita fotografie Fikreta Aliceho hledícího přes ostnatý drát, která měla „dokázat“ existenci moderních koncentračních táborů. Jak naznačuje titulek „Belsen 92“, byly použity všechny možné příběhy a srovnání s nacistickými hrůzami, aby se americké jednotky pustily do války s dalším národem.

Když přišli němečtí novináři do Trnopolje, místa údajného koncentračního tábora, nafilmovat dokument, zjistili, že tato fotografie byla podvod! Tábor v Trnopolje nebyl koncentrační, ale utečenecký. A nebyl obehnán ostnatým drátem. Důkladné prozkoumání fotografie odhalilo, že fotograf udělal fotografii přes přerušený plot obklopující dílnu s nářadím.

Američané byli opět podvedeni, aby podporovali akci, kterou by jinak nepodporovali.

Ačkoliv několik amerických prezidentů vědomě zahájilo válku z osobních důvodů, pravděpodobně žádný to nedotáhl do takového extrému jako Bill Clinton. Po očekávaném veřejném vyjádření Moniky Lewinské, následujícím po jejím svědectví, Clinton nařídil raketový útok na Súdán a Afghánistán na základě tvrzení, že má nezvratný důkaz, že tam (bývalý spojenec v Afghánistánu) Usama bin Ladin vyrábí chemické zbraně.

Průzkum fotografií trosek neodhalil žádnou laboratoř, která by takové zbraně vyráběla. Ujištění CIA, že má pozitivní půdní testy na biologické zbraně, se jí vrátilo, když se ukázalo, že nikde poblíž bombardovaných zařízení nebyla otevřená půda. Súdán žádal mezinárodní pozorovatele, aby přišli a prozkoumali, jestli zbytky továrny obsahují stopy nervového plynu, o němž Clinton tvrdil, že tam byl. Nenašlo se nic. Byla to neškodná továrna na aspirin a její majitel žádal náhradu škody.

Text pod fotografií: Pozdější zkoumání místa, na které bylo v Afghánistánu udeřeno, odhalilo, že to byla mešita.

Mezitím začaly média zaplavovat příběhy o genocidě a zvěrstvech v Kosovu (v době, kdy bylo třeba odvrátit pozornost od súdánského selhání), stejně šokující a senzační, jakými se ukázaly být příběhy Williama Randolpha Hearsta o Kubě.

Vláda a média Američany opět podvedli. Výše uvedená fotografie byla ukázána na všech televizních stanicích s tvrzením, že šlo o jeden z Migů Slobodana Miloševiče, sestřelený při útoku na civilisty. Bližší zkoumání (klikněte na fotografii) ukazuje, že nápis na něm byl v angličtině!

Stejně jako v Německu za kancléře Hitlera se i v našich zemích odehrávají události, jež zasévají do srdcí obyvatel strach, jako jsou bombové útoky na WTC v New Yorku, Oklahoma City Federal Building a v Olympijském parku (načasovaná tak, aby odvrátila pozornost médií od svědků, kteří viděli sestřelení TWA 800). Média velmi rychle obvinila „radikály“ , „diversanty“, „pravicové konspirátory“ a jiné „nepřátele z našeho středu“, což se nijak nelišilo od lží, které používali Cicero a Hitler.

Jenže bližší pohled na domácí teroristy prozrazuje, že nejsou tím, kým by měli být. FBI měl ve WTC informátora Emada Salama, který se nabídl, že bomby zneškodní. FBI mu řekla „ne“. Tzv. „horká základna“ bílého separatismu v Eloihm City, občasném domově Timothy McVeigha tři týdny před výbuchy v Oklahoma City, byla nalezena a vedena informátorem FBI!

A nikdo nikdy doopravdy nevysvětlil, co dělal druhý náklaďák Ryder dva týdny před útoky v tajném táboře nedaleko Eloihm City.

Tak jsme se dostali až k dnešku. Stejně jako Řím v dobách Crassuse a Cicera, nebo Německo pod čerstvě zvoleným Hitlerem, jsme varováni, že nás ohrožuje neúprosný, neviditelný, všudypřítomný a nenapadnutelný nepřítel, protože naše vláda je omezována tou starou hloupou Listinou základních práv a svobod. Už se objevily debaty, zda nejsou za určitých okolností, jako jsou ty, kterým údajně čelíme, ospravedlnitelné „zvláštní metody“ (tj. mučení).

A stejně jako v Římě a Německu vláda pokračuje v boji s veřejností za rozšíření své moci a autority k „vypořádání se s krizí“.

Ale přestože jsou před kamerami stále vyvolávána hrozivá varování, je legitimní se ptát, jak reálné tyto krize skutečně jsou a nakolik jde o výsledek politických machinací našich vůdců.

Představují teroristé skutečnou hrozbu, nebo jsou to jen herci s bombami, placení Cicerem a oblečení do hnědých košil Hitlerem?

Pochází terorismus ve Spojených státech skutečně zvenčí, nebo je to jen divadelní produkce, aby Američané věřili, že nemají na vybranou, musí se vzdát republiky a přijmout totalitní vládu nového císaře nebo nového Führera?

Jakmile Římané ztratili svou republiku, už ji nikdy nedostali zpět. Jakmile Němci ztratili svou republiku, už ji nikdy nedostali zpět. V obou případech se před navrácením svobody lidu musely oba národy zhroutit.

Pamatujte na to, co vám řekne Crassus, když se blíží Spartakus.

Pamatujte na to, když se zločinci v ulicích záměrně chovají tak, aby mezi lidmi vyvolali strach.

Pamatujte na to, když hoří Reichstag.

Pamatujte na to, když vám prezident lže o zbraních hromadného ničení.

Článek Fake Terror - The Road To War And Dictatorship vyšel už před delší dobou na serveru whatreallyhappened.com, ale domnívám se, že neztratil nic na své aktuálnosti. Překlad: Erik Sedláček - děkuji.